Moje střihačské začátky
Salon Anjuli (čti anžuli) funguje od roku 1993. Název dostal podle mojí první pudlí fenky „Anžulky“ ( Anjuli z Magdina chovu ).
Tuto trpasličí pudlí dámu jsem si pořídila v roce 1991 a v té době, přestože jsem pejsky vždycky měla ráda, jsem o stříhání a úpravě srsti nevěděla vůbec nic. Snad jako každý jen to, že některá plemena se musí stříhat a česat, některá „pouští chlupy“, jiná ne.
Když byly Anžulce asi čtyři měsíce, usoudili jsme, že je už nějak moc chlupatá, ofina jí padá do očí a vůbec nepřipomíná pudlíka, kterého jsme chtěli mít doma. Objednali jsme se tedy k psímu kadeřníkovi.
Přípravy byly velkolepé. Podle pokynů PANÍ STŘIHAČKY(„jestli nebude rozčesaná a "natažená", tak vám jí neostříhám!"), jsme štěně vykoupali, rozčesali, vyfénovali.... až vypadala jako nadýchaná kulička a druhý den jsme vyrazili do salonu.
První zklamání přišlo hned poté, co nám paní kadeřnice téměř vyrvala štěně z ruky a utrousila: „za půl hodiny si pro něj přijďte“.
Vůbec se nás nezeptala, jak se naše zlatíčko jmenuje, jak chceme, aby vypadalo....
Honem jsem jí začala vysvětlovat, že jsme viděli obrázky a chceme jen trošku přistřihnout, aby byla hezká...."nechte to na mě, vím, jak ostříhat pudla", zněla odpověď. A tak jsme jí svěřili tu chlupatou vystrašenou kuličku v domnění, že je to tak v pořádku a paní opravdu ví, jak ostříhat pudla.
Za půl hodiny (zdálo se mi to ale podstatně delší), jsme nedočkavě stepovali před dveřmi salonu a očekávali příchod malé pudlí krasavice.
Ale "příchodem" se návrat našeho štěněte nedal nazvat. Ze dveří doslova vysupěla upocená střihačka držící cosi za kůži za krkem se slovy :"Je to mrcha kousavá, něco s ní dělejte, je to papírák, bylo by jí škoda!" Nikdy na tu větu nezapomenu. Anžulka s vypoulenýma očima strachy čůrala na zem, my jsme se dvacetrkrát omluvili, že paní střihačku snad kousla, vyplatili jsme na tehdejší poměry nemalou sumu peněz a ocitli se se štěnětem za branou salonu.
Po prvním šoku, vlastně až v v autobuse, jsme si pejska prohlédli. Hrůza. Na tělíčku měla asi milimetr zubaté srsti s viditelnými drážkami od strojku, nožky jako tyčky, na hlavičce místo pudlí šošolky pár delších chlupů, zcela bez tvaru. A co bylo horší, štěně bylo samá ranka a odřenina. Hezká tedy nebyla. Ale to jsme v tu chvíli neřešili. Ještě večer jsme zkončili na veterině, kde byla Anžulka ošetřena, dostala antibiotika a léky proti bolesti, protože se celá klepala a četná poranění jí moc bolela. I pan doktor kroutil hlavou nad tím výtvorem a paní kadeřníkovou nazval řeznicí. Doporučil nám, ať si jí radši ostříháme doma nůžkami na papír, že bude vypadat určitě líp a nebude jí to bolet.
A tak vlastně Anžulka úplně změnila můj další život. Po mateřské dovolené jsem se nevrátila k profesi pedagoga na ZŠ, ale začala jsem stříhat nejen Anžulku, která se až do konce svého dlouhého života (17ti let) bála strojku a stříhání snášela velmi špatně, ale postupně i další pejsky, kterým se na procházkách moje fenka líbila.Postupně jsem získávala další zkušenosti, jezdila jsem po výstavách, abych viděla pejsky správně upravené, sbírala jsem obrázky z časopisů, vyptávala se, kde se dalo....V době mých začátků se ještě žádné kvalitní střihačské kurzy nepořádaly a střihači si své dovednosti spíše "drželi pod pokličkou". Bylo těžké sehnat kvalitní nástroje, kosmetiku a nějaké cenné rady do začátků....
V dnešní době stříhám a trimuji všechna plemena malých a středně velkých psů. A pokud jste pozorně přečetli celou stránku, určitě mi uvěříte, že vím, že důvěru Vás majitelů psích zákazníků, si získáme jen vlídným zacházením s Vašimi miláčky. Můžeme Vám slíbit, že Vám pejska ostříháme podle Vašich představ, po vzájemné dohodě, bez stresů a s láskou. U nás se nikdo nebude cítit jako naše Anžulka při prvním stříhání.
Kateřina Motejzíková
